Obec Luká

Obec Luká leží uprostřed Zábřežské vrchoviny mezi Litovlí a Konicí, v prohybu Lukovského potůčku pramenícího nedaleko vsi, v průměrné nadmořské výšce asi 480 m. Katastr obce (dle údajů z r. 1930) měřil 745 ha, z toho bylo 497 ha polí, 30 ha luk, 8 ha zahrad, 18 ha pastvin, 171 ha lesů, 5 ha stavební plochy, 16 ha půdy neplodné nebo osvobozené od daně.

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1349, kdy je v latinsky psaném zápisu v zemských deskách olomouckých uvedena pod názvem Luke (v r. 1365 již Luka). V německých pramenech se uvádí pod jmény Lauka (1676, 1846), Lauky (1676, 1751), Lukau (1771), Luka (1847, 1918), Luk (1945). Rovněž v česky psaných písemnostech procházelo jméno obce řadou proměn a variant - v r. 1409 byla nazývána Luky, v r. 1604 Veliká Luka, v r. 1718 Loučka, v r. 1798 je v různých pramenech uváděna hned pod několika názvy (Luky, Louky, Loučka, Luké), v r. 1872 Louka, v r. 1918 Luka. Název Luká se ustálil a stal se úředním pojmenováním obce až po r. 1918. Jméno  pravděpodobně naznačuje, že původní osada byla založena na louce či lukách, případně poblíž luk.

Z dostupných pramenů je známa rovněž celá řada pomístních názvů (pojmenování místních tratí, částí katastru obce): Hora, Obec, Luh, Stráň, Kančí louka, Okroužky, Zahrada, Trávníky, Milíř, Na dole, Ve Stráni, Rozdílce, Bahýnka, Pod německým, Sýkorník, Ploštiny, V suchých lukách, V dílech, Vršky, Žlíbky, Za horou, Kameníčky, Za klínem, U panského rybníka, Podsedky, Podílky, V černicích, Na kněžském, Za uličkou, Mezi lesy, Vápeničky, Na hraničkách.

Psaná historie obce začíná rokem 1349, kdy Artleb ze Stařechovic – Kunštátu odprodal ves  Lukou Zbyňce ze Švábenic, která ji téhož roku zapsala do zemských desk ve prospěch Adama z Konice. Adamův syn Jan se svými bratry prodal r. 1365 městečko Lukou s kostelním podacím (patronátem zdejšího farního kostela), ves Ponikev a les Březinu blíže Konice Bohuši ze Slavoňova za 230 hřiven grošů. Ve 14. století byla větší část obce nazývána městečkem a tvořila s nedalekou Ponikví samostatný statek. V r. 1370 jej získal Zbyněk z Klenné, jenž se psal též z Ponikve nebo z Luké. Své manželce Kačeně zajistil r. 1378 na Luké věno 30 hřiven grošů na 6 lánech polí. Dědictví po něm převzali synové Maršík (Mareš), Jan, Jaroš a dcera Kateřina. Mareš z Ponikve zapsal v r. 1412 Anně, manželce Diviše z Olšan, sedm pololáních statků, svobodnou rychtu a dvě chalupy v Luké, ale již r. 1416 prodal Diviš z Olšan vše Benešovi z Laškova, který už měl v Luké jeden lán.

Tak přešla větší část Luké, která byla v 15. století již zase vsí, k laškovskému a počátkem 16. století ke krakoveckému statku, jenž se stal v r. 1712 součástí panství Čechy pod Kosířem. Tamní vrchnosti podléhala větší část vesnice až do zrušení poddanství a vrchnostenské správy v r. 1848.

Menší část Luké prodal r. 1499 Jaroslav z Hříště královskému městu Olomouci, které ji v r. 1545 postoupilo Václavu Haugvicovi z Biskupic, tehdejšímu majiteli bouzovského hradu. Ten ji ovšem již následujícího roku prodal Jáchymu Zoubkovi ze Zdětína, který ji připojil ke svému haňovickému panství. Od roku 1566 tento statek vlastnili páni ze Zástřizl. Bernard Prakšický ze Zástřizl byl jako evangelík zvolen v době protihabsburského povstání v r. 1619 jedním z členů moravského stavovského direktoria. Za to byl po Bílé hoře potrestán konfiskací veškerého jmění a uvězněn na Špilberku, kde také zemřel. Haňovické panství i s částí Luké bylo potom r. 1622 darováno olomouckým biskupem kardinálem Františkem z Ditrichštejna za věrnost olomoucké metropolitní kapitule. Té náležela menší část vesnice (tzv. Dolní Luká) až do r. 1848.

Po zrušení poddanství byla Luká v letech 1850-1960 samosprávnou obcí politického (správního) okresu Litovel. Z hlediska soudní správy byla v letech 1850-1949 začleněna do soudního okresu Konice, v letech 1949-1960 příslušela k Okresnímu soudu v Litovli. V r. 1960 byla Luká přičleněna k okresu Olomouc, současně k ní byla připojena obec Březina s osadou Veselíčko a ves Javoříčko, jež byla do té doby osadou obce Střemeníčka. V r. 1971 se stala součástí Luké i obec Střemeníčko. V r. 1980 byly k Luké připojeny obec Slavětín s osadou  Ješovem a obec Savín. Dne 24. 11. 1990 se od Luké oddělil Slavětín a stal se znovu samostatnou obcí, ovšem již bez Ješova. Ves Savín se osamostatnila k 1. lednu 1992, ostatní integrované vesnice zůstaly místními částmi obce Luké.

Luká byla vždy středně velkou, čistě českou obcí. V roce 1791 zde bylo napočítáno 58 domů se 445 obyvateli, r. 1834 65 domů s 445 obyvateli, v r. 1869 žilo v 64 domech 519 obyvatel, v r. 1880 v 65 domech 492 obyvatel, v r. 1890 v 70 domech 544 obyvatel, v r. 1900 v 79 domech 533 obyvatel, v r. 1921 v 86 domech 532 obyvatel. V r. 1930 žilo v Luké v 96 domech 504 obyvatel české národnosti (z nich 465 římskokatolického, 20 pravoslavného a 14 československého vyznání, 5 obyvatel bylo bez vyznání). V r. 1950 poklesl počet obyvatel obce (částečně z důvodu odchodu některých rodin do pohraničí) na 394. V době největšího územního rozsahu v r. 1980 žilo na území Luké včetně integrovaných obcí 1347 stálých obyvatel, po osamostatnění Slavětína a Savína čítala obec se všemi místními částmi 809 obyvatel. 

Základem obživy místního obyvatelstva bylo vždy zemědělství na nepříliš výnosné horské půdě a chov dobytka. Bývalý panský dvůr (po r. 1848 dvůr velkostatku Čechy pod Kosířem) byl částečně rozparcelován v rámci 1. pozemkové reformy ve dvacátých letech 20. století. Zbytkový statek Luká s rozsáhlými polními a lesními pozemky ve vlastnictví Arnošta Šmoldase byl po 2. světové válce vyvlastněn a rozdělen mezi místní rolníky. Krátce po únoru 1948 byla ve vsi provedena kolektivizace do té doby soukromého zemědělského hospodářství - Jednotné zemědělské družstvo v Luké bylo založeno již v září 1950. V r. 1974 bylo místní JZD sloučeno s JZD v Bouzově. Transformace družstva byla uskutečněna po r. 1990.

 Luká byla od 14. století středem římskokatolické farnosti. Zdejší farní kostel se připomíná již r. 1371. O farářích se však prameny jmenovitě zmiňují teprve od r. 1522. Za třicetileté války, od r. 1632, byla fara pro nedostatek kněží neobsazena a přidělena faře bohuslavické. Samostatná duchovní správa v podobě tzv. lokální kuracie byla v Luké obnovena v r. 1784 (prvním kurátem byl Matyáš Štěrba, kněz zrušeného premonstrátského kláštera na Hradisku u Olomouce).

Kostel sv. Jana Křtitele byl r. 1732 znovu vystaven na náklady Antonína Winklera z Winklersbergu, majitele panství Čechy pod Kosířem. Věž byla postavena až v r. 1792. Vrchní část hlavního oltáře pochází ze zrušeného kostela Panny Marie na Předhradí v Olomouci. Nad oltářem byla umístěna barokní socha sv. Kateřiny. Protější socha sv. Barbory byla r. 1932 při čištění rozbita. Kostel byl znovu opraven v r. 1937 akademickým malířem Janem Daňkem z Letovic. Na stropě presbytáře namaloval obraz Nejsvětější Trojice, nad lodí obraz P. Marie podle Murilla a nad kruchtou obraz sv. Václava podle Mikoláše Alše. Kolem kostela se nachází starý hřbitov. Nový byl založen za vsí r. 1912. U školy stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1836.

U fary byla zřízena r. 1784 farní škola nákladem Náboženského fondu. Do školy docházely děti z Luké, Veselíčka, Březiny, Javoříčka a Ješova. Do Vojtěchova byl vysílán školní pomocník. Ve 2. polovině 19. století se farní škola změnila na českou obecnou školu. V r. 1874 byly v Javoříčku a Veselíčku vystavěny vlastní obecné školy. V letech 1896-1897 byla postavena nová školní budova v Luké a zdejší obecná škola se stala dvoutřídní, r. 1924 byla rozšířena na trojtřídní. V r. 1929 se vyškolil Ješov (tj. postavil si vlastní školu) a obecná škola v Luké byla r. 1935 zredukována opět na dvoutřídní. V r. 1945 byla ve vsi zřízena měšťanská (od r. 1948 střední) škola, sloučená v r. 1953 s obecnou (národní) školu do tzv. osmileté střední školy. Od počátku 60. let působí v obci základní devítiletá škola, dnes  základní škola. V r. 1951 byla v Luké zřízena rovněž mateřská škola.

Obec Luká užívala vlastní pečeti, která je známa v několika modifikacích, lišících se navzájem podrobnostmi ve vyobrazení v pečetním poli. Nejstarší dochovaná pečeť pochází z r. 1749 – je kruhová o průměru 41 mm a v jejím poli, ohraničeném vavřínovým věncem, je uprostřed v kruhu lemovaném provazcem postava muže – poutníka, kráčejícího zprava doleva a nesoucího v levé ruce hůl a v pravé džbán. Střed pečetního pole obklopuje legenda (nápis) PECZET OBECNI DIEDINI LVKE.

Později užívaná lukovská pečeť je rozměrově o něco menší (kruh o průměru 33 mm) a v jejím poli lemovaném vavřínovým věncem, uprostřed v kruhu ohraničeném linkou, je umístěna po louce kráčející postava světce s gloriolou, žehnajícího pravou rukou a nesoucího v levé ruce korouhev. Vpravo vedle světce je zprava doleva kráčející beránek a po levé straně vyrůstá malý listnatý stromek. Legenda zni PECZET OBECZNI DIEDINI LUCKI 1756. Podle názoru historika J. Slavíka je oním světcem v obecní pečeti patron zdejšího farního kostela – sv. Jan Křtitel.

Nejmladší verze pečeti byla používána obecním úřadem ještě v 2. polovině 19. století. Je kruhová o průměru 25 mm, v pečetním poli lemovaném provazcem je uprostřed postava muže – poutníka v klobouku, haleně, širokých kalhotách a vysokých botách, kráčející s holí přes levé rameno (na holi je zavěšen ranec) a zvedající na pravé paži ptáka. Legenda této pečeti zní OBECZ LVKOWSKA. Ve 20. letech 20. století již obecní úřad používal prosté kulaté nápisové razítko bez vyobrazení.

V roce 1960 byla k Luké připojena do té doby samostatná obec Březina, ležící v kopcích Zábřežské vrchoviny asi 12 km jihozápadně od Litovle a 8 km severně od Konice.

     Ves byla založena na bouzovském panství teprve někdy kolem roku 1610. Od roku 1850 byla součástí politického okresu Litovel a soudního okresu Konice, zpočátku jako osada obce Javoříčka. V roce 1869 se stala Březina samostatnou politickou obcí s osadami Javoříčko, Střemeníčko a Veselíčko. V roce 1884 vznikla samostatná politická obec Střemeníčko s osadou Javoříčko, která byla přičleněna k soudnímu okresu Litovel. Obec Březina byla od té doby tvořena osadami Březina a Veselíčko, z nichž každá zůstala samostatnou katastrální obcí.

Veselíčkose poprvé připomíná roku 1349 a do roku 1850 bylo součástí bouzovského panství.

V rámci územně správní reformy byla obec Březina s Veselíčkem v roce 1960 začleněna do okresu Olomouc, současně se obě vesnice staly místními částmi obce Luká.

     Březina byla malou, čistě českou obcí. V roce 1930 zde žilo v 54 domech 238 obyvatel české národnosti, po 2. světové válce populace výrazně poklesla. V roce 1950 měla obec jen 155 obyvatel ve 47 domech.

     Vesnice měla čistě zemědělský charakter, většinu jejího katastru tvořily lesy, které patřily až do 1. pozemkové reformy bouzovskému velkostatku.  V obci byl mlýn a vyrábělo se tu vápno.

     Většina obyvatel vesnice se hlásila k římskokatolické církvi. Březina příslušela původně k bouzovské farnosti, po 2. světové válce byla přičleněna k farnosti Luká.

     Ves Střemeníčko leží asi 11 km jihozápadně od Litovle, v horském terénu Zábřežské vrchoviny v nadmořské výšce asi 450 m. Součástí politické obce, jejíž katastr měřil 284 ha, byla od r. 1884 osada a katastrální obec Javoříčko (40 ha). Východně od Střemeníčka stojí o samotě dvůr Střemeníčko. Do jižní části katastru zasahuje přírodní rezervace Špránek, jejíž součástí jsou známé Javoříčské jeskyně.

     Střemeníčko se v písemných pramenech poprvé připomíná k roku 1384 pod názvem Strzemyn. Bylo však pravděpodobně založeno mnohem dříve, na počátku 13. století, královským lovčím Střemenou z Chudobína (1202-1215), po němž dostalo jméno. Ve 2. polovině 14. století drželi část vsi vladykové z Bílé Lhoty, r. 1413 zde měli zboží Jitka z Ptení a Šebor z Dubčan. Roku 1437 již náležela celá vesnice k panství Bílá Lhota, jehož součástí zůstala až do zrušení poddanství v r. 1848.

     Ves Javoříčko je poprvé připomínána r. 1348 pod názvem Jaworowicz, později Jaworowe či Jaworzie. Jméno Javoříčko se objevuje až od r. 1481. Vesnička patřila původně k nedalekému hradu Branky, který stával nad Javoříčskými jeskyněmi, na lesnatém hřbetě, jemuž se dodnes lidově říká Špranek. V roce 1397 vložil moravský markrabě Jošt tvrziště již zaniklého hradu s příslušnými vesnicemi, mezi nimi i Javoříčkem, do zemských desk Heraltu z Kunštátu, který je připojil k bouzovskému panství. K němu náležela větší část Javoříčka až do r. 1848. Menší díl vsi patřil vladykům z Bílé Lhoty a k tomuto panství náležel rovněž až do zrušení poddanství. 

V letech 1850-1869 bylo Javoříčko samostatnou obcí litovelského okresu, v letech 1869-1884 náleželo jako osada k obci Březina, od r. 1884 bylo osadou obce Střemeníčko. V r. 1960 se stalo osadou obce Luká. 

     Střemeníčko se stalo v roce 1850 součástí politického okresu Litovel a soudního okresu Litovel, zpočátku jako osada obce Javoříčko, po r. 1869 jako osada obce Březina (v soudním okrese Konice) a konečně od r. 1884 jako samostatná obec s osadou Javoříčko (v soudním okrese Litovel). V r. 1960 byla obec připojena k okresu Olomouc. V roce 1971 se stalo Střemeníčko  místní částí obce Luká.

     Střemeníčko bylo vždy malou, českou obcí. V r. 1790 ji tvořilo 21 domů se 121 obyvateli, v r. 1834 měla 31 domů a 245 obyvatel. V r. 1869 mělo Střemeníčko s Javoříčkem  57 domů a 445 obyvatel a v roce 1900 dosáhla obec počtu 70 domů a 456 obyvatel. Od té doby počet obyvatel obce poklesl na 398 v r. 1921, v r. 1930 měla obec 78 domů, v nichž žilo 403 obyvatel. Po 2. světové válce došlo (také v důsledku vypálení osady Javoříčko v květnu 1945) k prudkému populačnímu poklesu – v r. 1950 žilo ve Střemeníčku s Javoříčkem pouhých 194 obyvatel v 56 domech. V r. 1961 tvořilo obec jen 45 domů se 160 stálými obyvateli.

     Občané Střemeníčka i Javoříčka se v minulosti živili většinou nevýnosným horským zemědělstvím, prací v lese nebo pálením vápna. Ještě ve 20. letech 20. století byly u obce v provozu dvě kruhové vápenky. Lesy v okolí Javoříčka patřily do r. 1933 k bouzovskému velkostatku řádu německých rytířů, poté byla většina z nich zestátněna.

     Střemeníčko náleželo k bouzovské farnosti, Javoříčko k faře v Luké. Až do r. 1918 byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, po vzniku Československa přestoupilo mnoho katolíků k nové československé církvi, brzy se však většina z nich opět rekatolizovala, případně přestoupila k církvi pravoslavné, která si ve Střemeníčku postavila kostel.

     Obecná dvojtřídní škola v Javoříčku byla postavena v r. 1874, přiškoleny k ní byly osady Březina a Veselíčko. Střemeníčko bylo původně přiškoleno do Kovářova, od r. 1891 do Javoříčka a samostatnou jednotřídku získalo v r. 1908. Kolem r. 1960 byla škola pronedostatek žáků zrušena. V r. 1970 byla zrušena i škola v Javoříčku a její žáci byli převedeni do Základní školy v Bouzově.

     Tragedie postihla osadu Javoříčko na sklonku 2. světové války, kdy byla dne 5. května 1945 vypálena trestním komandem SS, sídlícím tehdy na bouzovském hradě. Zavražděno bylo 38 mužů a chlapců z vesnice. Tragedii připomíná pomník, dílo akademického sochaře J. Třísky z Prostějova.

     Památkově chráněný dřevěný kříž ve Střemeníčku je dokladem lidové řezbářské práce z 19. století. Hojně navštěvované jsou Javoříčské jeskyně objevené v r. 1938.

Ves Ješov leží asi 9 km jihozápadně od Litovle, na svahu horského hřbetu Zábřežské vrchoviny, v nadmořské výšce 455 m. Katastr má rozlohu 191 ha, v jeho jižní části stojí o samotě Ješovský Dvůr.

Vesnice je v písemných pramenech poprvé připomínána v r. 1348 (Gessow). Česky se v r. 1480 nazývala Děšov, v r. 1600 Starý Děšov, v r. 1756 Ježov, od r. 1798 Ješov. V držbě Ješova se vystřídala řada feudálních vrchností až do 16. století, kdy se uvádí jako pustý. Připomínkou tohoto stavu byl název Starý Děšov. Od r. 1589 byla tato pustá ves připojena k chudobínskému panství a po r. 1622 byla v její blízkosti vybudována v okolí nového panského dvora ves Ješov, jež zůstala součástí tohoto velkostatku až do zrušení poddanství v r. 1848.

   V letech 1850-1960 byl Ješov samostatnou obcí politického (správního) okresu Litovel. Od r. 1960 patří k okresu Olomouc, v letech 1960-1980 byl osadou obce Slavětína. Od roku 1980 je Ješov místní částí obce Luká.

   Ješov byl vždy velmi malou českou obcí. V r. 1950 zde žilo ve 49 domech 201 obyvatel, zabývajících se převážně nevýnosným zemědělstvím na málo úrodné podhorské půdě. Valná část pozemků patřila k zdejšímu dvoru chudobínského velkostatku, který byl částečně rozparcelován v meziválečném období v rámci první pozemkové reformy. Parcelace dvora byla dokončena jako součást revize 1. pozemkové reformy po 2. světové válce. Jednotné zemědělské družstvo bylo v Ješově založeno až v r. 1959, ale již v r. 1960 se sloučilo s JZD ve Slavětíně.

   Zdejší obyvatelstvo mělo vždy přirozený spád do nedalekého Slavětína, ale i Luké, kam byl Ješov přifařen a přiškolen (od r. 1929 přiškolen do Slavětína).